Dagmar Hamsíková ve svých obrazech téměř vždy zpracovává téma rozkladu hmoty a její proměnu ve světlo, tedy v energii. Jak k tomu došla? Nejprve jí enormně zajímala dočasnost bytí či trvání objektů v čase a jejich zánik. V době studií v 90. letech na pražské Akademii výtvarných umění v Ateliéru klasických malířských technik u prof. Zdeňka Berana tedy vznikaly obrazy se zdánlivě závažnými tématy jako např. hlavy plesnivějících mrtvých ryb (Hlavy), nad nimiž se vznášel opar hniloby, nebo zubní protézy (Zuby) ležící bezprizorně v prázdném zaprášeném prostoru – oba zasazené do barokního rámu. Tehdy se totiž se svými spolužáky bavila barokní lidovou poezií tematizující zmar a dočasnost lidského bytí.
Dagmar však rozkládala dále. Její obraz Rozklad aktu, rozvinutý do prostoru za pomocí trojrozměrného tělesa, již ukazuje vědečtější zájmy. V případě cyklu šesti variant jednoho portrétu z 90. let si pohrála s jeho proměnou pomocí světla, jednak obrácením barevnosti podobné diapozitivu, jednak rozkladem tvaru na malé částečky. Jeden obraz tak tvořilo např. pouhé kostkované plátno, jiný zpracovala barevnou transformací pomocí tehdy začínající počítačové grafiky. Empirický přístup k malbě možná souvisel s následným studiem Dagmar Hamsíkové v Ateliéru restaurování výtvarných děl malířských u profesora Karla Strettiho.
Stále propracovanějšího rozložení vesmíru na částice jsme svědky v pozdějších obrazech krajin 8 Megapixel, kde je faktická neexistence hmotného vesmíru, na který hledíme ze Země, patřičně vyjádřena pomocí digitální fotografie. Cyklus kvaší (Stromy), věnovaný bleskem zasaženým stromům, pak připomíná opět princip fotografického negativu. Tyto obrazy tak tvoří jakýsi průsečík mezi poznatky moderní vědy a prastarých indických textů, jako je např. známá Pradžnaparamitasútra, jejíž podstatou je věta: „Tvar je prázdnota, prázdnota je tvar“. K podobnému závěru došel v roce 1944 otec kvantové teorie Max Planck, který ke konci svého života řekl: „Jako člověk, který celý život věnoval vědě a studiu hmoty, mohu Vám jako výsledek svého výzkumu o atomu říci toto: Hmota jako taková neexistuje, všechna hmota vzniká a existuje pouze zásluhou síly, tj. vědomé, inteligentní Mysli... ...To, co drží všechno pohromadě, je energetické pole“. Dagmar zde nechává mizet hmotu, zatímco ono Planckovo či Einsteinovo elektromagnetické pole přitahuje pozornost svou vyzářenou energií.
“Tvar je prázdnota, prázdnota je tvar“.
Daný předmět je vždy spíše záminkou k zobrazení své faktické neexistence. Autorka se však nikdy úplně nevzdává hmotného světa a často zařazuje do svých cyklů alespoň jeden zcela realistický, ať už jde o figury nebo o krajiny. Meditativní rozpoložení je jasně patrné v jejím obraze Krajina z roku 1995, který diváka neodolatelně vtahuje do hloubi dalekého pohledu zastřeného leonardovským sfumatem, v popředí pak protíná linii těžkých mračen holý kmen jako spojnice mezi nebem a zemí. Skutečnost znejasněnou a abstrahující pak zobrazuje v dalších krajinách, inspirovaných zejména mlžnou krajinou Orlických hor (Zamlžené vidění). Obrazy Dagmar Hamsíkové jsou charakteristické neustálou pulzací mezi hmotným světem a abstrakcí, mezi nimiž de facto, z vědecko-filozofického hlediska, není rozdílu. Německý filosof Walter Benjamin napsal, že obrazy vytvořené umělcem, na rozdíl od jejich reprodukcí, mají vlastní auru, kterou je možné zachytit pouze přímým vnímáním originálu. Auru, jisté vyzařování, tedy radiaci daného díla pocítíme, jen když před ním spočineme s otevřeným vnímáním.
U Dagmar Hamsíkové můžeme říci, že její starší obrazy a obrazy realistické či hyperrealistické působí svou iluzivností směrem dovnitř, absorbují, vtahují
do svých útrob. Jde zejména o obrazy krajin s hlubokými vhledy. Podobně přitahují pozornost obrazy zachycující matérii těla, akty zpodobující zejména spodní, tedy emocionální polovinu těla, na něž je však třeba hledět zcela čistým pohledem, kterého, pravda, třeba v případě aktu ve vodě s kulovitými prsy (Elementy) by nebylo schopno ani dítě. Naopak abstraktně laděné obrazy a nejnovější obrazy Dagmar Hamsíkové ve smyslu uvedené pulzace spíše vyzařují. Ztvárňují totiž ještě něco zcela nového. Matérie je zde namísto rozkládání spíše skládána, tělo je vodou a voda je tělem. Jakoby zde světlo tvořilo těleso svým dotekem, fotony jím částečně procházejí a částečně jej odrážejí a formují. Kromě bílého světla jako konečné a zároveň prvotní formy se zde objevuje celá škála barev, které jsou podle buddhistického učení čistou formou jednotlivých elementů. Ačkoliv zde tedy dominuje voda – lidské tělo je téměř ze 70% tvořeno vodou – je zde přítomno všech pět elementů dohromady. Na rozdíl od „dematerializace“ předchozích obrazů jsme zde tedy svědky tvořivého aktu vesmíru. Proto tyto obrazy více než kterékoliv jiné, vyzařují světlo, cítíte jejich radiaci.
Dagmar Hamsíková také s oblibou zůstává u realistického ztvárnění prostřednictvím tvorby portértů, které však myšlenkově plně souzní s jejími malbami abstraktními, jak sama totiž říká: „Portrét je zase jenom záminka, jak ztvárnit vnitřní vyzařování z onoho člověka, a zjistila jsem, že díky realistickému přístupu je to také možné. Mě právě zajímá přepis, přenos od hyperrealistického přístupu k emotivnímu vtažení diváka, aby skutečně ten, kdo se na obraz podívá, byl uchvácen. K tomu směřuji.“
PhDr. Magdalena Nespěšná, Ph.D., historička umění
Pro časopis Prestige, 12/2014